Nové možnosti v léčbě ran

Hojení ran je náročný proces, který může být pozitivně ovlivněn materiály nebo technikami použitými při léčbě rány. Jejich spektrum je v současnosti poměrně široké. Kromě těch již běžně používaných jsou dostupné i zatím méně rozšířené prostředky, které stručně představíme v předkládaném textu.

Nové možnosti se recentně objevily především v oblasti debridementu rány. Jedná se o výplachy rány pod tlakem a tzv. maggot terapii (biodebridement). Výplach rány vysokým tlakem vody, solného nebo antibiotického roztoku je zvlášť vhodný pro výdutě a jiná těžko dostupná místa. Je vysoce efektivní pro odstranění bakterií i nekrotického materiálu při zachování životaschopné tkáně, což vede k rychlejšímu hojení rány i lepším kosmetickým výsledkům. Biodebridement za pomoci muších larev je znám již staletí, k jeho obrození však došlo až s možnostmi komerčně vypěstovat sterilní mouchy. Využívány jsou larvy bzučivky zelené (Lucilia serricata), jejichž výměšky obsahující proteolytické enzymy tráví pouze nekrotickou tkáň a působí baktericidně dokonce proti meticilinrezistentním stafylokokům (MRSA) i β-hemolytickým streptokokům. Nevýhodou tohoto způsobu léčby je jeho ekonomická náročnost spolu s lokálním dyskomfortem a neestetičností, které mohou vnímat pacienti.

Pro podporu procesu hojení se ukazuje jako účinná exogenní aplikace růstových faktorů (RF), které se sice přirozeně vyskytují v celém organismu, ale jejich působení v ráně je znemožněno vazbou na extracelulární matrix nebo shluky fibrinu v okolních kapilárách. Nedostatek RF pak působí zastavení buněčného cyklu, což negativně ovlivní hojení chronických ran. Pozitivní výsledky přinesly studie např. s RF odvozeným z krevních destiček, epidermálním RF, fibroblastovým RF a kolonie granulocytů-makrofágů stimulujícím RF samostatně nebo v kombinaci. FDA schválila pro lokální léčbu chronických ran zatím pouze první dva jmenované.

Lokální aplikace inzulinu, který má schopnost stimulovat proliferaci a migraci makrofágů a keratinocytů z okolní tkáně, je prozatím prakticky nepoužitelná z důvodů chybění vhodné metody rutinní topické aplikace inzulinu.

Budoucnost léčby ran zřejmě leží v oblasti tkáňového inženýrství využívajícího kmenové buňky nebo genovou terapii. Vývoj se také ubírá směrem k syntéze transportních systémů, které by zpomalily poměrně rychlou ztrátu aktivity léčiv aplikovaných do rány vlivem nepříznivých fyzikálních i biologických faktorů, které zde působí. Molekulárněgenetické inženýrství hledá optimální metody přípravy buněk syntetizujících a transportujících žádoucí RF s možností časové a místní regulace.

(the)

Zdroj: Surabahi S. Recent advances in topical wound care. Indian J Plast Surg 2012; 45 (2): 379–387.

Datum publikace: 3.11.2013